wz

Franchezzo: Poutník v zemi duchů

Pridej k oblibenym
  • Předmluva
  • Úvod k druhému německému vydání
  • Dny temnoty
  • Dny temnoty II
  • Světlo naděje
  • Naděje
  • Bratstvo
  • Bratstvo II
  • Země soumraku
  • Země soumraku II
  • Raulův příběh
  • Raulův příběh II
  • ....
  • Předmluva

    Toto dílo vyšlo původně v anglické řeči. A. Farnese, medium, kterému tato kniha byla diktována do pera zemřelým Italem jménem Franchezzo, píše: „Toto vyprávění bylo zemřelým Franchezzem tak rychle diktováno, že bylo obtížné je sledovat a diktát zapsat. Velmi jsem se snažil podat diktované co nejpečlivěji a nejpravdivěji.

    K tomu chci ale podotknout, že mnohé z jeho líčení života na „onom světě“ se neshoduje s mými představami o životě v duchovní říši, ba někdy jsou zcela opačné.

    Předkládám-li toto dílo veřejnosti tak, jak mi bylo diktováno, musím přenechat veškerou odpovědnost za všechno řečené i napsané duchovnímu spisovateli.

    Viděl jsem jej častěji materializovaného. Při této příležitosti byl poznán osobami, které mu byly v životě blízké. Autor této knihy, Franchezzo, praví:

    „Všem, kteří jsou v pochybnosti a nejistotě, co je v tomto životě očekává, věnuji tuto „pouť v zemi duchů“. Činím tak v naději, že mnohý čtenář, který jako já mnoho hřešil, se po mých zkušenostech ve svém hříšném životě zarazí.

    Všem milým bratřím a sestrám, kteří se pohybují na cestách vedoucích dolů, chci důrazně říci: jsou-li následky sobeckého a výstředního života na této zemi strašné, jsou dvojnásob strašné ve světě duchů. Zde žádný obal nezakrývá duši. Zde jsou všechny hříchy viníka zjevné; takovým způsobem života znetvořená duše se objeví jako duchovní zrůda v celé své ohavnosti na tak dlouho, až pokání a lítost její rysy vyhladí a slzy žalu ji omyjí.

    Dále bych chtěl upozornit, že „poutníci z duchovní říše“ rádi přicházejí, aby pozemšťany poučili a často je jim dán úkol, aby varovali lidi, kteří zákony Boží a lidské přestupují a aby poukázali na osud, který je na onom světě očekává.

    Těmito neviditelnými pochody se lidem otevírají dveře, jimiž postupně vniká proud světla do temnoty pozemského světa, čímž je obyvatelům duchovního světa dána příležitost varovat a poučovat pozemské bratry.

    Jako bojovník, který se mnohým utrpením propracoval, snažím se zápasícím bratrům ukázat cestu, která je povede k vítězství a dá jim klid a mír.“

    Vydavatelé anglického vydání přidali ještě následující poznámku: Tato kniha „Poutník v zemi duchů“ je napsána mediálně. Líčení tedy povstala subjektivní cestou, popsané zkušenosti se však kryjí s objektivními porovnáváními Mistrů.

    Stavy ze života po smrti, zde popsané, jsou jistě věrohodné, nesmíme však zapomenout, že způsob sdělení připouští některé omyly při předávání. Dále jsou v knize popsány osobní zkušenosti, které nesmějí být zevšeobecňovány.

    Přesto se čtenář poučí a naučí se rozumět zákonu odplaty a dobra i zla. Obtěžkán světskou ctižádostí, pozemskými záludnostmi a žádostmi, závistí, sobectvím, nenávistí, pomstychtivostí a zlobou v duši.

    Úvod k druhému německému vydání

    Franchezzova zpráva o jeho pouti zemí duchů se předně vyznačuje dojmem nezkalené poctivosti. Nezkrášluje žádnou chybu svého hříšného pozemského života, který podle církevní nauky musel vést přímo do věčného zatracení – nauky, která je v nejsilnějším rozporu s láskou a Božím milosrdenstvím. Právě Franchezzo pěje velkou píseň lásky: nejen oné Božské pralásky, která nezatratí žádného tvora, nýbrž i jejího pozemského odlesku – čisté lásky dívky, jejíž záření se rozprostírá jako ochranný plášť okolo něho a jeho očistných cest.

    Co ducha Franchezza přimělo zprostředkovat světu tak přesný popis svých sférických sestupů a výstupů, pramení též z lásky – totiž ze soucitu s nevědomostí pozemského lidstva o duchovních zákonech zpětného působení, které musel zakusit sám na sobě. Není to v pravdě ušlechtilé předsevzetí, seznámit s ním pozemšťany, být jim varujícím pomocníkem? Tento zákon žije sice v přísloví: „Každý je svého štěstí strůjcem“, ale málokdo rozumí jeho smyslu. Franchezzovy zážitky, vesměs symboly jeho pozemských činů, vystupují před ním jako živé obrazy okolí. Svazky, které duchovně navázal svým dobrým nebo špatným konáním na Zemi, svádějí jej zase dohromady s jejich nositeli – přinášejí pomoc, nebo tvoří nepřekonatelné závory pro vyšší vzestup. Tak dlouho, až zvítězí dobrá vůle, probudí vyšší poznání a duše činnou lítostí a odpouštějící láskou obdrží nový „oděv“, který jí umožní přístup do duchovnějších úrovní.

    Pro čtenáře, který tuší, jak hluboký smysl v sobě skrývá každý obraz z duchovního světa, je podrobné líčení poutníka vydatným nalezištěm nauky o odpykávání.

    Povzbuzuje k přemýšlení a rozšiřuje poznání souvislostí, které nerozlučně spojují viditelný hmotný svět se skrytým světem duchovním. Každý obraz obsahuje přísnou důslednost, každá příčina zde se projevuje v působení tam. Dále učí, že všechny cesty utrpení nedokonalé duše neznamenají trest. Jsou jen cestami očisty, které se změní ve světlé stezky ke stále vyšší blaženosti, jakmile věčná duchovní jiskra v člověku procitne a rozrazí pancíř, který svíral jeho srdce.

    Dny temnoty

    Putoval jsem vzdáleným krajem, který u vás na Zemi nemá ani jména, ani místo. Nyní si přeji popsat výsledky svých putování, aby ti, jejichž cesta míří k oné hranici, věděli, co je očekává.

    V pozemském životě jsem žil jako všichni, kteří baží jen po nejvyšším stupni světských požitků. Nebyl jsem vlídný k těm, které jsem miloval, bylo to přece vždy s pocitem, že mi mají sloužit k uspokojení: že jsem si dary s náklonností mohl od nich koupit lásku a obdiv, což mi bylo životní potřebou.

    Byl jsem tělesně i duševně velice nadaný. O obětavé lásce, která se cele ztrácí v lásce k druhým, jsem nikdy neměl tušení. Mezi ženami, které jsem miloval – láskou, která se až příliš často jako láska falešně označuje, neboť je to jen vášeň – nebyla ani jedna, která by mi pravou lásku dala pocítit: ideál, po kterém jsem tajně vzdychal. V každé ženě mne něco zklamalo. Milovaly mne jako já. Vášeň, kterou jsem jim přinášel, budila u nich stejný pocit. Tak jsem žil neuspokojen v touze po něčem, co jsem sám neznal.

    Mnoho jsem chyboval a mnoho jsem se mýlil. Přesto mi svět ležel často u nohou, obdivoval mne a nazýval mne dobrým, šlechetným a nadaným. Oslavovali mne, lichotili, byl jsem hýčkaným miláčkem dam, společnosti. Chtěl-li jsem získat, bylo třeba jen si přát. Jakmile jsem získal, proměnilo se vše v trpkost.

    Pak přišla doba, kdy jsem se dopustil nejosudnější chyby a zničil dva životy. Cítil jsem se jakoby spoután železnými řetězy, které mne zraňovaly, než jsem je konečně rozlomil a odcházel jako zdánlivě svobodný muž. Nikdy více jsem však neměl být opravdu volný. Nikdy nepřestanou naše spáchané zločiny a omyly ani na okamžik – ať v tomto životě nebo po něm – sledovat naše stopy a ztěžovat náš vzestup, až je jeden po druhém odpykán a tak vymazán z naší minulosti.

    Když jsem konečně věřil, že jsem se naučil všemu, čemu může naučit láska, že jsem poznal vše, co žena může dát, stalo se, že jsem potkal ženu jinou, než všechny ostatní. Jak ji mám nazvat? Byla v mých očích víc, než smrtelná žena a nazval jsem ji „dobrým andělem mého života“.

    Již v prvním okamžiku padl jsem jí k nohám a dal jí všechnu lásku své duše, svého vyššího „já“. Moje láska byla sobecká, bylo to však vše, co jsem mohl dát a dával jsem upřímně. Poprvé v životě jsem myslel na někoho jiného více než na sebe. I když jsem nebyl schopen pozvednout se k tak čistým myšlenkám, které naplňovaly její duši, děkuji Bohu, že jsem vždy odolal pokušení, strhnout ji k sobě dolů.

    Tak ubíhal čas. Slunil jsem se v její přítomnosti a sílil v čistém myšlení, o němž jsem věřil, že mne provždy opustilo. Snil jsem sladké sny, v nichž jsem byl zproštěn řetězů minulosti, které mne tak tvrdě poutaly. Právě nyní, kdy jsem hledal cosi vyššího, bál jsem se stále, že by mi někdo jiný mohl moji milovanou odvést. Musel jsem , žel, uznat, že jsem neměl právo ji zadržet, byť i jen jediným slovem. Jaká hořkost a utrpení táhlo v takových dnech mou duší! Cítil jsem, že já, pošpiněný svým způsobem života, nejsem hoden se jí dotknout. Jak bych se mohl opovážit připoutat tento nevinný život k sobě? I když byla ke mně tak něžná a milá, že jsem uhodl nevinné tajemství její lásky, cítil jsem, že zde na Zemi nebude nikdy mojí. Její čistota a upřímnost utvořila mezi námi překážku, kterou jsem nikdy nemohl překonat.

    Pokusil jsem se ji opustit, ale marně. Jako magnet k pólu byl jsem k ní přitahován, až jsem konečně se svojí náklonností přestal zápasit. Jen jsem se snažil prožívat blaženost, kterou mi její přítomnost poskytovala. Pak náhle, jako zloděj v noci, přišel hrozný den, kdy jsem bez výstrahy, aniž bych si uvědomil předem svůj duševní stav, byl nečekaně vytržen ze života a klesl do smrti těla, která nás všechny čeká.

    Nevěděl jsem, že jsem zemřel. Po několika hodinách utrpení a agonie jsem upadl do bezesného spánku a když jsem se probudil, nacházel jsem se sám v úplné tmě. Mohl jsem se zvednout, mohl jsem se pohybovat, jistě mi bylo lépe. Ale kde jsem byl? Proč této tma? Zvedl jsem se a tápal kolem jako někdo v tmavé místnosti, ale nenašel jsem světlo, neslyšel žádný zvuk. Bylo tu jen ticho a tma smrti.

    Chtěl jsem pokročit vpřed, abych našel dveře. Mohl jsem se pomalu a s námahou pohybovat a tápal jsem dále. Jak dlouho, nevím. Při mé vzrůstající úzkosti a strachu se mi zdálo, že jsou to dlouhé hodiny. Cítil jsem, že musím někoho nebo nějaký východ z této místnosti nalézt. K svému zoufalství jsem nenalézal ani dveře, ani stěnu – nic, na co bych narazil. Kolem mne byl jen prostor a tma.

    Přemožen hrůzou jsem hlasitě vykřikl. Křičel jsem, ale žádný hlas mi neodpovídal. Znovu a znovu jsem volal, ale stále jen mlčení. Ani ozvěna mého hlasu se nevrátila, aby mne povzbudila. Vzpomněl jsem si na tu, kterou jsem miloval, ale něco mi nedovolilo vyslovit její jméno. Volal jsem všechny známé přátele, ale nikdo mi neodpovídal.

    Byl jsem ve vězení? Ne. Vězení má zdi, zde žádné nebyly. Zbláznil jsem se nebo co? Sám sebe, své tělo jsem cítil. Bylo totéž? Určitě totéž? Ne, jakási změna se se mnou stala. Byl jem jakýsi scvrklý a znetvořen. Když jsem přejel rukou obličej, byly mé rysy tvrdé, hrubší a jistě zohyzděné.

    Co bych nyní dal za světlo, za něco, co by ke mně promluvilo, i kdyby to bylo to nejhorší! Nikdo nechtěl přijít? A můj světlý anděl – kde dlela? Než jsem usnul, byla u mne – kde se nyní nalézá? Mozek mne pálil a hrdlo jakoby mi chtělo puknout. Hlasitě jsem volal její jméno, aby přišla aspoň jedinkrát. Měl jsem hrozný pocit, že jsem ji ztratil a volal jsem ji jako šílený. Tu teprve měl můj hlas zvuk a zněl tou strašidelnou temnotou.

    Ve veliké dálce se ukázal slabý záblesk světla, podobný hvězdě. Zvětšovala se a přibližovala, až se přede mnou objevilo velké světlo tvaru hvězdy a v ní jsem spatřil svoji milovanou. Její oči byly zavřeny, ale paže byly vztaženy ke mně a její hlas, jenž jsem dobře znal, ke mně pravil: „Můj nejmilejší, kde jsi nyní? Nevidím tě, slyším jenom tvůj hlas. Slyším, že mně odpovídáš a má duše ti odpovídá.“

    Pokusil jsem se k ní přiblížit, ale nemohl jsem. Neviditelná moc mne zadržela. Jako bych se nacházel v kruhu, který jsem nemohl překročit. V nejvyšší úzkosti jsem klesl k zemi a prosil ji, aby mne neopouštěla. Ona však ztratila vědomí, hlava jí klesla a ztrácela se mi, jako by nesena silnými pažemi. Pokoušel jsem se vstát a následovat ji, ale nemohl jsem. Jako by mne zadržoval těžký řetěz a po několika marných pokusech jsem klesl v bezvědomí k zemi.

    Když jsem se probral, byl jsem nesmírně potěšen, že se má milovaná ke mně vrátila. Stála poblíž mne a vypadala, jak jsem ji znal. Byla jen bledá a smutná a oděná v černém. Hvězda zmizela a kolem bylo vše temné. Nebyla to však již krajní temnota, neboť se kolem ní vznášela slabá záře, při níž jsem pozoroval, že nese v rukou bílé květy. Sehnula se nad nízkým pahorkem čerstvé hlíny.

    Blížil jsem se a zjistil, že tiše plakala, když květy pokládala. Šeptala si tiše: „Ach, můj milý, už se nikdy ke mně nevrátíš. Je možné, že jsi mrtev a odešel jsi tam, kam tě moje láska nemůže následovat? Můj drahý miláčku!“ Klekla si a já jsem se k ní zcela přiblížil, i když jsem se jí nemohl dotknout. Když jsem též poklekl a pohlédl na nízký kopeček, projelo mnou zděšení. Konečně jsem věděl, že jsem zemřel a že je to můj vlastní hrob.

    Dny temnoty II

    „Mrtev, mrtev!“ křičel jsem divoce. Ne, to nemohlo být. Mrtví už nic necítí. Promění se v prach a všemu je konec. Vše je pro ně ztraceno. Nemají již vědomí. Nebo byla moje životní filosofie nesprávná a duše zemřelého žije dál, i když se tělo rozpadne?

    Kněží naší církve nás to sice učili, ale já jsem se jim vysmíval jako taškářům, kteří pro svůj prospěch tvrdí, že člověk žije dál a že do nebe dojde branou, k níž mají klíče jedině oni. Tyto se dají do pohybu jen na prosbu těch, kteří předem dobře zaplatili. Jen za peníze byli kněží ochotní sloužit mši za zemřelého. Z vylekaných žen a slaboduchých mužů udělali blázny, zastrašené hrůzným vyprávěním o pekle a ti pak dali všechno, aby si získali iluzorní práva na onom světě.

    Znal jsem tyto kněze i soukromý život mnohých z nich a nehodlal jsem věřit prázdným slibům o odpuštění, které nemohli zaručit. Říkal jsem, že se smrti, až přijde, podívám do tváře s odvahou těch, kteří předpokládají, že znamená úplné zničení. Byli-li tito kněží nevěrohodní, komu se má věřit? Kdo nám pak mohl říci, je-li po smrti budoucnost, je-li vůbec Bůh? Nikoliv živí, neboť oni jen věří a tuší. Ani mrtví, neboť z nich se nikdo nevrátil, aby přinesl zprávy. A nyní jsem stál vedle vlastního hrobu, viděl, jak moje milovaná naň sype květy a slyšel, jak mne jako mrtvého oplakává.

    Když jsem k onomu pahorku přišel blíž, byl pro mne průhledný a spatřil jsem dole rakev s mým jménem a datem úmrtí. V ní ležela tichá postava, kterou jsem poznal.

    K mému úděsu jsem zpozoroval, že se tělo již začalo rozkládat a skýtalo odporný pohled. Jeho krása byla ta tam, jeho tahy by brzo nikdo nepoznal. Já jsem tu stál, hledě vědomě naň dolů a pak na sebe. Cítil jsem své údy, přejížděl rukama známé tahy obličeje a přesvědčil se, že žiji, přesto že jsem zemřel. Mrtvý žil, ale kde a v jakém stavu? Byla tato temnota peklo? Pro mne by se nenašlo jiné místo. Byl jsem ztracen, tak mimo klín církve, že ani v očistci by pro mne nebylo místo.

    Všechny svazky s církví jsem rozvázal. Církev , která trpěla hanebné a ctižádostivé pletky svých hodnostářů, neměla nárok zvát se duchovní vůdkyní. Kdo pozoroval v mé rodné zemi hrozné zneužívání církevní moci, nebude se divit, že se národ konečně snažil toto jho setřást. Tak i já jsem církví opovrhoval a mohly-li její kletby poslat duši do pekla, pak jsem se v něm jistě nacházel.

    Pohlédl jsem na svoji milovanou a napadlo mi, že by nikdy nemohla přijít do pekla ani za tím účelem, aby mne viděla. Připadala mi také jako smrtelná a když klečela na mém hrobě, dlela jistě ještě na Zemi. Neopustí zemřelí vůbec tuto zemi, zůstávají v blízkosti dějiště svého pozemského bytí?

    Zatím co mi podobné myšlenky přicházely na mysl, chtěl jsem se své milované přiblížit. Nebylo mi to však možno, neviditelná zábrana jakoby ji obklopovala a mne zadržovala. Na obě strany jsem se mohl pohybovat, jen jí jsem se nesměl dotknout. Mé pokusy byly marné. Pak jsem s ní mluvil a nazýval ji jménem. Říkal jsem jí, že tu jsem, stále při vědomí a týž, i když jsem zemřel. Ona mne však zřejmě ani neviděla, ani neslyšela. Plakala tiše a něžně se dotýkala květin a při tom promlouvala, že jsem měl květy rád a jistě budu vědět, že je tam pro mne položila. Stále jsem k ní co nejhlasitěji mluvil, ale byla hluchá pro můj hlas. Jen zneklidněla a přejela si rukou čelo jako ve snu, pak pomalu a smutně odcházela.

    Vší mocí jsem se ji snažil následovat. Marně. Mohl jsem se vzdálit jen několik kroků od svého těla a zpozoroval jsem příčinu. Jakési černé hedvábné vlákno mne drželo pevně u mého těla. Nepodařilo se mi je přetrhnout. Když jsem se pohyboval, natáhlo se jako guma, ale vždy mne přitáhlo zpátky. Co ale bylo nejhorší! Začal jsem cítit, že trouchnivění rozpadajícího se těla napadlo moji duši, jako když otrávenou částí pozemského těla trpí celé moje tělo. Nová hrůza přepadla mou duši.

    Tu ke mně v temnotě promluvil hlas jakési vznešené bytosti: „Miluješ toto tělo více než svou duši. Dávej pozor, jak se v prach obrací a poznej, o co jsi se tolik staral a na čem jsi tolik lpěl. Pochop, jak bylo pomíjivé, jak se stalo bezcenným. Pak pohleď na svoje duševní tělo, jak je zanedbané a vyhladovělé díky požitkům těla pozemského. Jak ubohou, odpuzující a znetvořenou se stala tvým pozemským životem tvoje duše, která je nesmrtelná a věčná.

    Nyní jsem se sám pozoroval. Viděl jsem se jako by mi bylo přidrženo zrcadlo. Ó hrůzo! Nebylo pochyby, byl jsem to já. Ale jak hrozně změněn, hrubý a plný nízkosti a odpuzující v každém rysu. I má postava byla znetvořena. Odvrátil jsem se zděšen od svého zjevu a přál si, aby se země pod mýma nohama otevřela a skryla mne pro vždy před všemi zraky. Už nikdy nechci volat svou lásku a přáti si, aby mne viděla. Je lépe, když na mne myslí jako na mrtvého, který od ní pro vždy odešel, když mne podrží v paměti, jaký jsem byl v pozemském životě, než aby se dozvěděla o mé hrozné proměně, jak ohavné je mé pravé já.

    Moje zoufalství, moje útrapy byly nepopsatelné. Křičel jsem divoce, bil jsem se a rval si vlasy v prudkém zděšení. Pak jsem se vyčerpal a klesl v bezvědomí.

    Zase jsem procitl a zas to byla přítomnost mé lásky, která mne probudila. Mluvila ke mně něžně a tiše, když kladla květy na můj hrob. Nyní jsem se jí nesnažil ukázat, nýbrž se skrýt. Moje srdce se zatvrdilo vůči ní. Řekl jsem si: „Nechť raději oplakává toho, který odešel, než aby věděla, že žije.“ Tak jsem ji nechal odejít. Jakmile se však vzdálila, volal jsem ji jako šílený. Kéž by se přece nějak dozvěděla o mém hrozném stavu a nenechala mne zde samotného. Neslyšela mne, ale cítila mé volání, v jisté vzdálenosti se zastavila a obrátila se jakoby k návratu. Potom šla dále a opustila mne.

    Ještě dvakrát nebo třikrát mne navštívila. Pokaždé jsem v její blízkosti pocítil stejnou hrůzu a při jejím odchodu stejnou opuštěnost, pokoušel jsem se ji zadržet ve své blízkosti. Ale již jsem nevolal. Věděl jsem nyní, že mrtví marně volají. Byl jsem pro celý život mrtev, jen pro sebe a pro můj strašlivý osud jsem žil dále. Již jsem to věděl: smrt není nekonečný spánek, není klidné zapomnění. Ve svém zoufalství jsem se modlil, aby mi úplné zapomnění bylo dopřáno. Ale věděl jsem, že to nemůže být, neboť člověk je žijící duše a žije k dobru nebo zlu, k blahu nebo bolesti věčně dále. Jeho pozemský obal se mění v prach, ale duch, který je pravým člověkem, nepozná rozpadu ani zapomnění.

    Den za dnem – cítil jsem totiž, jak dny přecházejí – se můj duch probouzel a viděl jsem stále jasněji defilovat před sebou v dlouhé řadě události svého života. Nejprve matně, pak stále zřetelněji a v úzkostné beznaději a hrůze sem sklonil hlavu. Cítil jsem, že je pozdě na odčinění i jen jediného činu.

    Světlo naděje

    Nevím, jak dlouho trval tento stav, připadalo mi to jako velmi, velmi dlouhá doba. Seděl jsem ponořen do beznaděje, až jsem zas uslyšel milý hlas, něžný hlas své milované. Cítil jsem se puzen vstát a následovat hlas, který mne dovede k ní. Když jsem se přichystal k chůzi, natáhlo se vlákno, které mne drželo a prodloužilo se, až jsem už jeho skoro necítil. Byl jsem tažen stále dále, až jsem se konečně ocitl v pokoji, který jsem poznal přes temnotu, panující kolem mne. Byl to domov mé milované, kde jsem strávil tolik šťastných hodin, kdy jsem od ní ještě nebyl oddělen touto strašlivou propastí. Seděla u malého stolu, před sebou měla arch papíru a v ruce tužku. Volajíc mne jménem, pravila: „Nejmilejší příteli, vracejí-li se kdy mrtví, přijď a pokus se napsat mnou několik slov, snad jen „ano“ nebo „ne“ jako odpověď na moje otázky.

    Poprvé od mojí smrti jsem viděl slabý úsměv na jejích rtech a záblesk naděje v očích, které bolestí posmutněly. Milá, smutná tvář byla bledá a já jsem cítil vroucnost lásky, kterou mi dávala a na kterou jsem měl nyní nárok méně než kdy předtím.

    Pak jsem viděl vedle ní tři postavy, byli to duchové, ale mně zcela nepodobní. Oči mne pálily jako oheň. Jeden byl velký muž, úctyhodného vzezření. Skláněl se nad ní, aby ji chránil, jak by to asi dělal její strážný anděl. Vedle ní stáli dva hezcí mladí muži. V ní jsem náhle poznal její bratry, o nichž často vyprávěla a kteří zemřeli, když jim mládí kynulo se všemi svými radostmi. Lekl jsem se, když jsem ucítil, že mne viděli a snažil jsem se skrýt svůj znetvořený obličej a postavu černým pláštěm, který jsem měl na sobě. Pak se probudila moje pýcha a já jsem pravil: „Nevolala mne sama? Přišel jsem a ona má rozhodnout o mé budoucnosti. Je to snad tak jisté, že žádné utrpení, ani nejhlubší lítost, ani největší čin, ani nejtvrdší práce neusmíří moji vinu? Není po smrti opravdu žádná naděje?“

    A hlas – ten, který jsem dříve slyšel u svého hrobu, mi odpověděl: „Synu utrpení, není naděje na Zemi pro všechny, kteří hřeší? Neodpouští i člověk hříšníku, který mu ublížil, když lituje a prosí o odpuštění? Měl by být Bůh méně milostivý, méně spravedlivý? Cítíš opravdu lítost? Hledej ve svém srdci, máš-li starost o sebe, nebo o ty, které jsi rozhněval.“

    Když mluvil, viděl jsem, že nelituji upřímně. Jen jsem trpěl, miloval jsem a žádal. Pak promluvila moje milovaná a prosila mne, jsem-li tu a slyším-li ji, abych se pokusil psát její rukou, aby věděla, zda žiji a myslím-li na ni.

    Srdce mi stoupalo v hrdle a dusilo mne. Přiblížil jsem se k ni, abych se pokusil pohnout její rukou, nebo se jí aspoň dotknout. Ale velký duch vstoupil mezi nás a já jsem musel ustoupit. Pak pravil: „Pověz co chceš říci a já to její rukou napíši. Chci to učinit pro ni a pro lásku, kterou k tobě chová.“ Při těchto slovech proběhlo mnou radostné vzrušení. Chtěl jsem políbit jeho ruku, byl bych se však spálil jeho ohnivou září. Proto jsem se jen poklonil, mysle že je to anděl.

    Moje milá se znovu ptala: „Jsi zde, můj milý příteli?“ Odpověděl jsem „ano“ a viděl, jak duch položil na ni svou ruku. Na to napsala její ruka slovo „ano“, pomalu a nejistě, jako když se dítě učí psát. Ach, jak šťastně se usmála.

    Znovu se mne tázala a jako před tím napsala její ruka moji odpověď. Zeptala se mne, může-li pro mne něco udělat, mám-li nějaké přání, které by mi mohla vyplnit.

    „Ne, nyní nikoliv,“ pravil jsem. Měl bych nyní odejít a neobtěžovat ji svojí přítomností. Má se snažit zapomenout na mne. Moje srdce bylo zraněno a naplněno hořkostí. Jak příjemně se dotklo mé duše, když pravila: „Nemluv ke mne takto, chtěla bych být stále tvojí nejvěrnější a nejmilejší přítelkyní jako v minulosti. Od doby, co jsi zemřel, bylo mojí jedinou touhou, abych tě našla a mohla s tebou mluvit.“ Zvolal jsem: „To bylo i moje nejvnitřnější přání.“

    Na to se zeptala, přijdi-li opět a já jsem slíbil, neboť kam bych nešel pro ni! Zářící duch pak řekl, že je to dost pro tento večer. Dal to napsat její rukou a vyzval ji, aby si odpočinula.

    Cítil jsem se zas přitahován k hrobu a svému pozemskému tělu, nikoliv však již v oné ubohé beznaději. Měl jsem v srdci jiskru naděje, že ji znovu spatřím a budu s ní zase mluvit.

    Tu jsem zjistil, že nejsem sám. Oba duchové – její bratři – mne následovali. Nebudu psát vše, co mi pravili, stačí vědět, že mi vysvětlili, jak velký odstup je mezi jejich sestrou a mnou a ptali se mne, chci-li svou přítomností stínit celý její mladý život. Když ji nyní opustím, zapomene a vzpomene jen občas na milého přítele. Miluji-li ji opravdu, nebudu si jistě přát, aby celý její mladý život byl osamělý a bezútěšný.

    Odpověděl jsem, že ji miluji a že myšlenka, že by ji mohl někdo jiný milovat tak jako já, je mi nesnesitelná. Pak mluvili o mé minulosti a ptali se mne, mám-li odvahu myslet na to, spojit se s jejím čistým životem, i když jen mystickou cestou, jak jsem doufal. Jak jsem mohl očekávat, že jí budu po smrti náležet? Ona patří do čisté úrovně, do níž se dostet je pro mne dlouhý čas beznadějné. Nebylo by pro ni lepší a ode mne ušlechtilejší láska, kdybych ji opustil, aby mne mohla zapomenout a nalézt štěstí, které jí je v tomto životě souzeno?

    Váhavě jsem namítl, že mne přece miluje. „Ano, miluje tě tak, jak nosí tvůj obraz ve svém srdci, který si její nevinnost zidealizovala. Myslíš, že by tě ještě milovala, kdyby znala celou tvoji minulost? Nemusela by se zděšeně od tebe odvrátit? Řekni jí pravdu, nech ji volit mezi tebou a její volností a dosvědčíš věrnější lásku, než když ji klameš a snažíš se ji připoutat. Miluješ-li ji opravdu, mysli na ni a její štěstí a ne jen na sebe.“

    Naděje ve mně odumřela. Zahanben sklonil jsem hlavu k zemi, pochopil jsem, jak hrubý a nezralý jsem byl pro ni. Jako v zrcadle jsem viděl, jak by se mohl její život ještě utvářet, uvolněný od mého života. Mohla být šťastna jen s někým důstojnějším, já bych ji svojí láskou stáhl dolů do bídy. Poprvé v životě jsem stavěl štěstí někoho jiného nad své vlastní. Tolik jsem ji miloval a chtěl jsem, aby byla šťastná, proto jsem řekl oběma: „Asi to tak má být. Řekněte jí pravdu a dovolte, aby mi řekla milé slovo na rozloučenou. Pak odejdu a nebudu již zatemňovat její život svým stínem.“

    Tak jsme se k ní vrátili a já jsem viděl, jak spí, vyčerpaná starostí o mne. Prosil jsem, aby mi ji dovolili políbit, poprvé a naposledy. Odepřeli mi to, neboť můj dotek by přetrhl vlákno, které ji ještě poutá k životu.

    Vzbudili ji a nechali psát svá sdělení. Já jsem naslouchal, jak svými slovy, které se jak ostny vrývaly do mé duše, ničí provždy moji poslední naději. Psala jako ve snu, až byla celá potupná historie mého života vylíčena a já měl jen dodat, že vše mezi námi skončilo a ona je volná od mé hříšné přítomnosti a mojí sobecké lásky. Rozloučil jsem se s ní. Jako by kapky krve padaly z mého srdce, tak působila tato slova na mne a jako led na její duši. Pak jsem se obrátil a opustil ji, jak, to nevím. Ale jak jsem šel, cítil jsem, že pouto, které mne drželo u mého hrobu a těla, se přetrhlo. Byl jsem volný – volný, abych mohl ve své bezútěšnosti osaměle putovat, kam se mi zachce.

    Co se stalo potom? Ach, slzy vděčnosti se mi derou do očí. Když se to pokouším líčit, skoro se hroutím, neboť od té, již jsem pokládal za tak slabou, že za ni musíme rozhodovat, byl jsem všemocí lásky zavolán zpět. Pravila, že se mne nemůže vzdát, dokud ji miluji. „Nechť je tvá minulost jakákoliv, klesneš-li do nejhlubšího pekla, nepřestanu tě milovat a snažit se tě následovat. Budu uplatňovat právo lásky, budu stát při tobě, těšit tě a povzbuzovat, až ti Bůh ve své milosti tvoji minulost odpustí a tebe pozdvihne.“

    Zhroutil jsem se a plakal, jak jen pyšný muž se ztvrdlým srdcem plakat umí, až něžný dotek milé ruky slzy zastavil. Tak jsem se ke své lásce vrátil a poklekl vedle ní. Dotknout jsem se jí nesměl. Ale krásný duch, který ji chránil, jí naznačil, že její modlitba byla vyslyšena a že mne má vést zpět ke světlu.

    Nyní jsem ji opustil. Když jsem se vzdaloval, skláněl se nad ní světlý anděl, aby ji chránil a těšil – ji, která byla zase mým světlým andělem. Odcházel jsem a chystal se putovat, až mne její hlas opět zavolá.

    Příští ráno po krátkém spánku, hnána neklidem, šla navštívit jednoho dobrého člověka ve snaze objevit způsob, jak by se mohla sama se mnou stýkat. Našla jej vedena těmi, kteří nad ní bděli. Od něho se dozvěděla, že jí bude možno po nepřetržitých pokusech dostávat zprávy od domněle mrtvého.

    Toto jsem se dozvěděl teprve později. Tehdy jsem se cítil jen jí vyzván, abych přišel. Poslušen volání, octl jsem se brzo v malém pokoji, jak jsem nejasně rozeznával. Pro mne bylo ještě všechno temné s výjimkou míst, kde světlo mé nejmilejší slabě rozjasňovalo okolí. Nalézal jsem se u dobrého muže, k němuž přišla a k němuž mne její hlas přivolal. Vyprávěla mu, co se událo minulé noci, jak mne miluje a že by ráda obětovala život, aby mi pomohla. Onen muž k ní mluvil tak milá slova, že mu z celého srdce ještě dnes děkuji, kolik mi dodal naděje. Upozornil moji milovanou, že pouta pozemského těla jsou smrtí přerušena, že jsem volný, abych ji miloval a ona smí učinit totéž. Její láska mi dodá více útěchy a naděje, než cokoliv jiného a ulehčí mi cestu k pokání. Moje láska k ní je pravdivá a čistá a její ke mně je silnější než smrt, jejíž překážky přemohla.

    Tento muž mi dal příležitost s ní mluvit a vysvětlit jí mnohé, co jsem nemohl říci minulé noci, kdy moje srdce bylo raněno a plné pýchy. Jeho prostřednictvím jsem jí mohl říci to, co mohlo moji minulost omluvit, že přes zlo, které jsem páchal, jsem ji miloval láskou, kterou bych byl necítil pro nikoho jiného. Uklidnil ji a posílil a já jsem mu byl za to vděčný. S nadějí v srdci jsme jej opustili a já jsem ji doprovázel domů. Sledovat jsem ji mohl, nikoliv se k ní úplně přiblížit. Zpozoroval jsem, že oba její bratři zřídili novou překážku, neviditelnou zeď kolem ní. Proto jsem se vrátil k dobrému muži, zda by mi pomohl.

    Mé přání mne vedlo zpět, brzo jsem se nacházel zase u něj. Náhle si uvědomil mou přítomnost a – jak pozoruhodné – rozuměl mnohému, co jsem mu řekl. Pochopil smysl toho, co jsem mu chtěl říci a řekl mi mnohé, co se týkalo mne. Ujistil mne, že se vše k dobrému obrátí, budu-li trpělivý. Duchovní přehrada, kterou zřídili kolem mé milé její příbuzní, může být kdykoliv od ní prolomena, žádná zeď není schopna oddělit mne od její lásky. Mám se nyní snažit pochopit věci duchovní a pracovat, abych se dostal kupředu a tím se odstup mezi mnou a jí bude zmenšovat až konečně zcela zmizí.

    Potěšen opustil jsem svého přítele a putoval dále, kam, nevím. Počal jsem si matně uvědomovat, že v mé blízkosti se potulují v temnotě jiné, mně podobné bytosti, i když jsem je sotva rozeznal. Cítil jsem se tak opuštěn, že jsem se chtěl vrátit zase ke svému hrobu, jedinému místu, jež mi bylo dosud důvěrné. Květiny, které moje milá přinesla, byly zvadlé. Dva dny nebyla na mém hrobě, od té doby, kdy se mnou mluvila, zapomněla na tělo, odpočívající v zemi. Bylo to dobře pro mne i pro ni, že myslela nyní na žijícího ducha.

    Ale i tyto zvadlé květiny mluvily o její lásce. Pokusil jsem se zvednout bílou růži, ale nepodařilo se mi jí ani hnout. Ruka mi projela, jako by to byl jen obraz v zrcadle. U hrobu stál mramorový kříž a na něm jsem spatřil jména bratří mé milované. Poznal jsem, co pro mne v lásce učinila: uložila mé tělo vedle těch, kteří jí byli nejdražší. Slzy padaly dojetím jako rosa na mé srdce a odplavily jeho hořkost.

    Naděje

    Cítil jsem se tak osamělý, že jsem se zdvihl a vmísil se mezi putující stíny. Jen některé se na mne podívaly, snad mne také sotva viděly. Náhle šly kolem mne tři osamělé postavy – dvě ženy a jeden muž. Pak se obrátily a následovaly mne. Muž se dotkl mého rámě a pravil: „Proč jsi zde? Jistě tu nejsi dlouho, jinak bys tak nepospíchal. Zde není spěch, všichni víme, že máme k putování celou věčnost před sebou.“ Zasmál se hrubým a studeným tónem, který mne poděsil. Jedna žena mne vzala za levou, druhá za pravou paži a pravily: „Pojď s námi a ukážeme ti, jak můžeš užívat života, i když jsi mrtev. I když nemáme tělo, kterým bychom se potěšili, můžeme si je na krátký čas vypůjčit od smrtelných. Pojď, dokážeme ti, že pro nás všechny radosti ještě neskončily.“

    Ve své opuštěnosti jsem byl rád, že mohu s někým mluvit. I když byli všichni krajně odpuzující, ženy více než muž, byl jsem nakloněn přijmout jejich doprovod a vyčkat, co se bude dít.

    Obrátil jsem se, abych se k nim přidal, když jsem zpozoroval ve velké dálce jako na černém nebi osvětlený obraz mé čisté milované. Její oči byly zavřené jako při mé první vizi a ruce napřaženy ke mně. Její hlas zněl jako volání z nebe: „Dej pozor, Nechoď s nimi, nejsou dobří a jejich cesta může vést jen ke zničení.“ Pak zmizela a jako bych se probudil ze sna, setřásl jsem tři postavy a spěchal znovu do tmy. Nevím jak dlouho a jak daleko jsem putoval. Snažil jsem se zbavit vzpomínek, které mne obtěžovaly. Zdálo se mi, že k mému putování tu je celý vesmír.

    Konečně jsem usedl, abych si odpočinul. Po chvíli jsem spatřil v temnotě kmitat světlo. Šel jsem k němu a viděl jsem velký proud světla vycházet z pokoje, který jsem mohl rozeznat. Moje oči byly oslněny a bolely, jako bych se na Zemi díval do poledního slunce.

    Nemohl jsem světlo snést a chtěl jsem odejít, když jakýsi hlas promluvil: „Zadrž unavený poutníku. Zde jsou pro tebe připravena láskyplná srdce a pomocné ruce. Chceš-li vidět svoji milou, pojď dovnitř, neboť je zde a můžeš s ní mluvit.“ Pak jsem ucítil – vidět mi nebylo možno – jak mi jakási ruka přetáhla plášť přes hlavu, aby mne ochránila před světlem a dovedla mne do místnosti, kde jsem se posadil na židli. V tomto pokoji panoval takový mír, že jsem myslel, že jsem našel cestu do nebe.

    Za chvíli jsem vzhlédla spatřil dvě vznešené ženy, které mi připadaly jako andělé. Opravdu jsem myslel, že jsem se přiblížil k nebi. Když mé oči poněkud přivykly, viděl jsem vedle krásných, dobrých žen moji milou, smutnou, ale něžnou, usmívající se k místu, kde jsem seděl. Věděl jsem, že mne nevidí, ale jedna z žen mne jí popsala klidným hlasem. Byla tím uspokojena a vyprávěla těmto ženám, jakou měla pozoruhodnou zkušenost, která jí připadá jako sen.

    Pokusil jsem se volat, že jsem tu, že ještě žiji, že ji miluji, ale nemohl jsem se pohnout. Jakási moc, kterou jsem tupě cítil, mne zdržovala. Potom mluvily ony laskavé ženy a poznal jsem, že to nebyli andělé. Obě ještě byly v pozemském těle, moje milá je mohla vidět a mluvila s nimi. Mluvily o naději, která je pro hříšníky mně podobné. Hlas, který mne vyzval ke vstupu se mne zeptal, přeji-li si, aby jedna z žen pro mne napsala vzkaz.

    „Ano, tisíckrát ano,“ zvolal jsem.

    Duch způsobil, že paní psala. Řekl jsem mojí milované, že žiji a miluji. Prosil jsem, aby na mne myslela, neboť potřebuji její lásku a pomoc, abych vydržel. Pro ni jsem stále týž, i když jsem nyní slabý a bezmocný a pro ni neviditelný. Odpověděla mi slovy, která nemohu napsat, neboť jsou mi posvátná a budou navždy odpočívat v mém srdci.

    Když jsem onu místnost opustil, byl jsem tak vyčerpán, že jsem klesl k zemi v bezesném bezvědomí. Nezáleželo na tom, kde ležím, když všechno okolo mne bylo temné.

    Nevím, jak dlouho jsem spal. Neměl jsem jinou možnost počítat čas než mírou utrpení, bídy, jíž jsem musel projít. Probudil jsem se poněkud osvěžen, všechny smysly mi připadaly bystřejší. Mohl jsem se rychleji pohybovat, moje údy byly volnější a pocítil jsem touhu po jídle, což mi bylo dosud neznámé. Konečně jsem objevil něco, co vypadalo jako tvrdý, suchý chléb. Bylo to jen několik kůrek, ale snědl jsem je s chutí a cítil se spokojen.

    Zde bych chtěl vsunout poznatek, že duchové požívají duchovní díl vaší stravy a že cítí hlad a žízeň jako vy na Zemi, i když naše jídla a nápoje nejsou viditelné vašim očím právě tak, jako naše tělo. Když jsem se z počátku s odporem odvrátil od oněch suchých kůrek, uvědomil jsem si, že nemám možnost sehnat si něco jiného. Byl jsem roven žebráku a měl jsem se tedy spokojit s žebráckou stravou.

    Moje myšlenky se obrátily zase k mé milované a vedly mne znovu do místnosti, kde jsem obě ženy viděl naposledy. Tentokrát jsem mohl naposledy vejít a byl jsem přijat dvěma mužskými duchy, které jsem mohl slabě vidět. Jako by visel závoj mezi námi, jímž jsem viděl oba duchy, obě ženy a moji milovanou. Vyzvali mne, abych jí opět podal vzkaz. Přál jsem si napsat sám svoje slova její rukou. Dovolili mi tento pokus, ale k mému zklamání to nešlo. Musel jsem se té myšlenky vzdát a nechat psát onu paní za mne. Pak jsem chvíli odpočíval a pozoroval obličej mé drahé jako za dřívějších šťastných dnů.

    Moje pozorování bylo přerušeno jedním z přítomných mužských duchů – vážným mladým mužem, pokud jsem mohl rozeznat. Mluvil ke mně klidným, vlídným způsobem a řekl mi, chci-li psát svá slova milou přímo, bude dobře, připojím-li se k bratrstvu kajícníků. V něm budu sledovat cestu k dobru a mnoho se naučím. Poučením bratří budu nejen schopen ovlivnit ducha mé lásky, ale získám i vytoužené právo být s ní občas během jejího pozemského bytí. Tato cesta je velmi tvrdá, stupňů k cíli je velmi mnoho, námaha a utrpení veliké. Ale cesta vede konečně do krásné, šťastné země, v níž budu prožívat blaženost, kterou si nyní nemohu ani vysnít.

    Ujistil mne, že znetvořené tělo, které jsem úzkostlivě před zraky mé milované skrýval, se změní souhlasně s vývojem mého ducha. Bude zase krásné a pohled na ně ji nebude rmoutit. Kdybych zůstal jako nyní na Zemi, byl bych pravděpodobně přitahován na místa svých dřívějších tzv. radostí. V onom ovzduší duchovního zneuctění bych brzo ztratil sílu dlít v blízkosti mé milé. Ti, kdo nad ni bdí, byli by nuceni z ohledu na ni vyloučit mne z její blízkosti. Přidám-li se však k Bratrstvu naděje a práce, budu tak posílen a poučen, že se budu po jistém čase moci vrátit bez nebezpečí opět na Zemi. Získám do té doby dostatek síly, abych odolal pokušení.

    Byl jsem zas vyčerpán a duch mi radil, abych se na čas se svojí milou rozloučil. Získám tím sílu a také ona potřebuje klid. Její mediální síly byly vyčerpány pokusy s psaním a byla by velmi oslabena, kdyby si tři měsíce neodpočinula. Tento čas by byl pro mne nutný, abych se to nejjednodušší naučil, jak dosáhnout vlivu na moji lásku. Ach, jak těžké bude pro nás oba, dát si tento slib, ale šla dobrým příkladem napřed a mně nezbylo nic jiného, než ji následovat. Chtěl jsem být silný a trpělivý jako ona a složil jsem slib: „Vzpomene-li si na mne Bůh, jehož jsem tak dlouho zapomínal, chci dát celý život a všechny síly tomu, abych odčinil spáchaná bezpráví.“

    Pak jsem opustil na nějaký čas ponurou Zemi pro duchovní svět, z něhož jsem dosud málo věděl, v němž jsem měl ale mnoho prožít a protrpět.

    Když jsem opouštěl pokoj se svým novým průvodcem, pokynul jsem rukou ještě jednou své nejmilejší na rozloučenou a prosil všechny anděly a Boha, k němuž jsem se neodvážil modlit za sebe, aby jí žehnali a provždy ji chránili. Poslední, co jsem viděl, byly její oči, které mne sledovaly s výrazem lásky a naděje. Vzpomínka na tento pohled mne sílila v mnohé těžké a bolestné hodině.

    Bratrstvo

    V duchovním světě je mnoho zvláštních míst, mnoho podivuhodných památek, a hodně společenství, které pomáhají zatraceným duším, ale nikdy jsem neviděl nic tak podivuhodného a zvláštního, jako byl tento "Dům pomoci" vedený "Bratrstvem nadějě", do kterého jsem byl nyní odveden. Ve velmi bídném stavu všech mých duchovních schopností jsem ani nebyl schopen zcela vnímat, jak je toto místo zvláštní. Byl jsem skoro hluchý, slepý a němý. Když jsem byl s ostatními, stěží jsem je slyšel a oni stěží vnímali mě. Nacházeli jsme se úplně temném prostoru a pouze mdlé světélkování nám dávalo tušit, kde se vlastně nacházíme. Na zemi jsem tyto věci nejsou tolik patrné, ale tady přes všechnu tu temnotu jsem vnímal ostatní okolo mě, když se ke mě přiblížili. Přesto, že toto místo je jen velmi málo vzdálené od země, bolestně jsem vnímal všechnu zakrnělost svých nevyvinutých duchovních schopností.

    V tento čas byl pobyt v temnotě tak bolestný a děsivý, že si to stěží dokáži zpětně vybavit. Tolik jsem miloval slunce a jeho svit. Pocházel jsem ze země, kde bylo velmi teplé a slunečné podnebí, kde příroda tak bohatě zářila všemi barvami a kde bývalo nebe tak čisté. Květy a příroda byly tak nádherné a já tak miloval sluneční svit, jeho teplo, hudbu a společnost. Tady od okamžiku mé smrti jsem nalezl jen temnotu, chlad a beznaděj. Děsivá vše pohlcující beznaděj mě pohlcovala jako plášť noci, ze kterého není úniku. Bolestné deprese trápily moji duši a nic kromě chladu a temnoty jsem nevnímal. Za svého života na zemi jsem byl pyšný a nadutý, pocházel jsem z rodu, který se nemusel před nikým klanět.V mých žilách kolovala šlechtická krev a její nadutost. Rodová linie mé matky patřila k těm, jejichž vůle ovládala dějiny království. A teď ??? Nejubožejší, nejbídnější, nejodpornější bídáci v ulicích měst na zemi byli šťasnější než já v tomto světě. Necítil jsem žádný sluneční paprsek, ani ten nejmenší závan čerstvého vzduchu, jsem jako vězeň zavřený v kobce podzemního vězení.

    Bylo to pro jednu mojí jiskřičku naděje, mého anděla světla, kterou mi dala skrze její čistou lásku. Utápěl jsem se v zoufalé beznaději a apatii, ale přesto jsem v srdci držel myšlenku na její očekávání. Na její touhu udělat pro mne všechno v životě. Když si vybavím její něžný starostlivý úsměv, její milá slova určená mě, moje srdce a kuráž znovu pookřejí, a já se snažím vydržet být trpělivý a silný. Nikdy v životě jsem nedostal tolik pomoci. Nyní začalo období utrpení a konfltů způsobené mým setrváváním v nadutosti během mého pozemského života.

    Místo, ve kterém jsem se nyní nacházel mohu stěží popsat do všech jeho detailů. Připomíná v hlavních rysech trochu vězení, je zahalené mlhou. Později jsem zjistil, že je to obrovská budova postavená z tmavěšedého kamene (zdejší kameny jsou vlastnostmi velmi podobné kamenům na zemi) s mnoha dlouhými chodbami a několika rozlehlými sály. Podél chodeb se nacházelo hodně malých cel stěží osvětlených s minimem velmi prostého nábytku. Každý duch dostal pouze to, co si zasloužil během svého pozemského života. Mnozí neměli ve svých celách nic jiného, než skromné malé lůžko, na kterém často leželi prožívajíce utrpení.Pro všechny jeho trpící obyvatele to byl "Dům smutku", nyní bych ho také nazval "Domem naděje" pro všechny duše, které se rozhodly pomalu stoupat za světlem, a pro všechny duše, pro které začal čas doufání. Každý zde měl svůj pevný odrazový bod pro šplhání po žebříku naděje, který možná dosahujel až do nebes.

    V mé malé cele bylo jen prosté lůžko, stůl a židle, nic víc. Trávil jsem svůj čas meditacemi na lůžku v cele a poslechem přednášek v hlavní hale, spolu s těmi, kteří stejně jako já byli dost silní, na to, aby na ně došli.Tyto přednášky byly velmi zajímavé, měly obvykle formu příběhu, ale vždy nám ukazovaly vlastní chyby, kterých jsme se jednotlivě, během svých pozemských životů dopustili. Prožívali jsme obrovskou bolest, která nám pomohla pochopit z pozice nezaujatého pozorovatele všechny souvislosti a důsledky našich činů, kdy jsme jednali sobecky a bezohledně, kde jsme chybovali a tahali dolů naše, nebo jiné duše. Mnoho zla bylo napácháno, protože lidé to tak dělají v rozporu se svým svědomím jen pro okamžitý užitek. Všechny tyto činy nám byly ukázány z druhé strany, z pohledu oběťí našich činů a rozhodnutí, nebo kde jsme neublížili přímo, avšak naše činy měly špatný dopad na jiné bytosti. Bylo nám ukázáno očima obětí, jaký dopad má sociální systém, který byl prosazen jen proto, aby sloužil k uspokojování sobeckých vášní jedněch, na úkor tisíců jiných. Nemohu bohužel dále podrobněji popisovat tyto přdnášky, ale mohu prohlásit, že korupce ve velkých městech na zemi je obrovská a podporovaná sobeckými cíli nízkých duší, i přes úkor a ponížení statisíců. Obrazy, které jsme si z těchto lekcí odnesli byly zbaveny všech sociálních rozdílů obvyklých na zemi a všechny činy byly ukázány v jejich plné ohavnosti s důrazem na to, jak se každý špatný čin v minulosti odrážel v budoucích událostech.

    Tyto lekce pro nás byly velmi přínosné, protože na každé chybě a jejcích důsledcích byl i ukázán způsob jak toto zlo napravit a přemoci tak zlo které by nám hrozilo. Jak zvítězit nad vlastními hříchy včasnou snahou ochránit jiné před zlem, do kterého jsme sami dříve upadli. Všechny tyto lekce nás připravovaly k úspěchu v naší další fázi vývoje ve které jsme byli vysíláni na zem pomoci nespatřeni těm, kteří jako dříve my bojovali s nástrahami svých pozemských osudů.

    V čase, kdy jsme se neúčastnili "lekcí" jsme měli volno mohli jsme se pohybovat, kde jsme chtěli. Ti z nás, kteří na to byli dost silní. Někteří nechali své drahé a přátele na zemi je tak mohli navštěvovat, sami nespatřeni avšak mohli vidět jak se mají jejich blízcí. Byli jsme však vždy varováni, budeme-li pobývat poblíž země, budem pokoušeni zemskými pokušeními a bude pro nás čím dál tím těžší jim odolat.

    Ti opravdu nejsilnější mezi námi, kdo chtěli být nápomocní a měli ty schopnosti, mohli "magnetizovat" působit na ty, kteří byli unaveni, nebo na Ty, kteří svým neuspořádaným životem na zemi přišli o svoji životní energii a byli ve špatném vyčerpaném stavu. Utrpení bylo jediné, co mohli dělat, leželi bezmocně na lůžku, ve svých celách a "magnetizování" byla jedinná věc, která jim přinášela trochu úlevy.

    Bratrstvo II

    Musím zde popsat velmi nádherný systém léčení, který jsme jako obyvatelé "Domu naděje" mezi sebou praktikovali. Některé pokročilejší duše, které toužily pomáhat mohly dávat energii různým duším na různých nižších úrovních. Tito pokročilejší mohli pomocí postupu, který jsme nazývali "magnetizování" pomoci těm nejubožejším na několik okamžiků ulevit od jejich bolesti a utrpení a pomoci nabrat ztracenou energii. Takto posílené duše mohly lépe odolávat svému utrpení a jejich duchovní tělo díky tomu mnohem rychleji sílilo. Tento postup měl také velmi uklidňující účinek. V době, kdy vyléčení nabrali dost síly mohli takovou pomoc poskytnout zase dalším trpícím.

    Je pro mě nemožné Vám dát přesný a jasný popis tohoto místa a jeho obyvatel. A přes všechnu podobnost s pozemskými nemocnicemi to bylo velmi velkolepé místo, je zde mnoho drobností které není možné přirovnat k ničemu pozemskému. Přes všechnu snahu nemohu najít jejich pozemskou obdobu pro bližší popis. Bylo zde všechno hodně potemělé, protože nešťasné duše, které zde dlely neměly žádné vnitřní světlo šťasných duší které dělá příjemnou atmosféru. Stav každé duše v duchovním světě tak ovlivňuje okolí, ve kterém se tato duše nachází. Temnota, která zde panovala se dá přirovnat k téměř úplné slepotě těchto zuboželých duší, které své duchovní schopnosti na během svého pozemského putování ani trošku nerozvinuly. Nebyly schopni vnímat nic ve svém okolí. Jako když se narodí na zemi slepé, hluché a němé dítě na zemi. Takové dítě ani memůže být vědomo věcí, které vnímají jeho vrstevníci s plně vyvinutými smysly. Při návštěvě "zemského plánu", který měl být tím nejvhodnějším vzděláním odpovídajícím jejich duchovnímu stupni tyto bídné duše jsou schopny pomocí svých nevyvinutých duchovních smyslů vnímat jen duše blízké, jejich duchovnímu vývoji, nebo na nižších stupních. Pokročilé duše, které jsou na vyšším stupni vývoje jsou pro tyto nižší duchy téměř neviditelné, a skoro úplně nevnímatelné.

    Nazývalí nás "Kajícníky Bratrstva naděje", byli jsme vybaveni malinkatým světýlkem, které svým paprskem nepartně oživovalo ponurou temnotu našich cel. Tuto hvězdičku jsme také nosili na svém oděvu jako odznak světla naděje na svých cestách po duchovních světech. Podle svitu světla naděje jsme se také navzájem poznávali jako členové bratrstva. Zpočátku jsem často ležel na lůžku ve své cele ve stavu téměř totální apatie a utrpení a pozoroval jsem drobné světlo této jiskřičky tlumeně pobleskující po stěnách a dveřích. Jediné, co přinášelo úlevu v tomto stavu bylo právě toto jemné záření "Jiskřičky naděje". Nedokážu si vybavit, kolik času jsem v takovém stavu strávil, protože čas zde neodpovídá pozemskému. Nebylo to však tak dlouho abych byl utrpením nadobro přemožen. Naneštěstí mnozí, kdo ve svých životech věnovali mnoho energie pití, nebo jiným neřestem zůstávali v tomto stavu mnohem mnohem déle. Moje mysl a touha se zlepšit byla naštěstí natolik silná, že mi nedovolila zůstat dlouho ve stavu apatie a nicnedělání. Jak jsem později zjistil mohl měl jsem dost energie na to, abych se mohl pohybovat. Chodil jsem a v srdci prosil o jakoukoliv prospěšnou činnost. Protože jsem již získal potřebné množství energie, byl jsem vybrán abych "magnetizoval" jednoho mladíka, který nebyl schopen pohybu, který jen ležel a byl schopen jen pohledu. Nešťastníkovi bylo jen třicet let, když opustil pozemské tělo. Bohužel i během této krátké doby zvládl svým způsobem života vyplýtvat všechnu životní energii, tak že to vedlo i k jeho předčasné smrti. Nyní ležel ve stavu podobném agonii jako reakci na bezůžěšný život, který vyplýtval téměř všechnu svoji energii. Můj úkol spočíval v jeho konejšení, bylo patrné, jak mu moje přítomnost přináší úlevu, pak přišli pokročilejší duchové a uvedli toho nebožáka do stavu jakéhosi spánku. Po celou tu dobu jsem byl s tímto nebožákem jaksi spojen a velmi hluboce jsem vnímal jeho utrpení jak duševní tak fyzické v mém duchovním těle. Pro nižší sféry duchovního světa je utrpení velmi tělesné. S tím jak se duše duchovně vyvíjí a roste je pak utrpení více mentální a méně tělesné. S rozvojem naší duše jsme byli stále více odolnější k něcemu, co by dalo nazvat fyzidkou bolestí, ale zase naopak vnímavější pro mentální část bolesti.

    Jak rostla má síla, tak sílily i mé dřívější touhy což mi způsobovalo trýznivé pocity. Byl jsem často lákán touhou dělat to, co dělají mnohé nebohé duše, vrátit se zpět na zemi a vyhledávat to, co mě uspokojovalo v pozemském těle dokud jsem žil na zemi. Mé tělesné utrpení rychle rostlo pro moc kterou jsem měl, na kteoru jsem byl tak pyšný a kterou jsem použil tak zavrženíhodným způsobem. Toto utrpení mě často tak vysilovalo, že jsem se cítil mnohem hůře než kdybych byl k smrti unavený. Tak jako svaly atleta, který je nadměrně přetěžoval a teď trpí jejich nesnesitelnou bolestí, tak tato energie, tato síla, kterou jsem tak hanobně zneužil během mého pozemského života způsobila nevyhnutelné utrpení mého duchovního těla. Tak jak se mi postupně začaly vracet síly do mého duchovního těla, začaly neuvěřitelným způsobem růst i moje touhy po tom, co mi přinášelo zábavu a potěšení v pozemském životě. Dokonce natolik, že jsem občas toužil po návratu na zem i přesto, že jsem již neměl tělo z kostí a masa. Vracely se mi dokonce i nízké touhy které mě tahly na úrověň nízkých duší na zemi. Nebyl jsem jediný, kdo v "Domě naděje" odolával takovému pokušení. Mnoho bratrů často neodolalo a po návratu z takového výletu na zem se vrátili zpět v mnohem bidnějším stavu naprosto vyčerpáni a na nižší úrovni. Všichni jsme měli svobodu v tom rozhodnout se jít tam kam toužíme. Každý mohl kdykoliv odejít tam kam chtěl, dveře "Domu naděje" nebyly nikdy nikomu uzavřené. Každý se mohl vrátit kdykoliv chtěl. Často nás zahambovalo i těšilo zároveň, jaká zde panoval neskutečná trpělivost a citlivost k našim slabostem, nedokonalostem a hříchům. Bylo bohužel možné jen litovat ty, kdo podlehli svým pudovým touhám, kdo nedokázali odolat, kdo se čas od času vraceli zpět vyčerpáni a zubožení, kdo byli často v horším stavu, než nebohý mladý muž, kterého jsem popisoval prve a o kterého jsem se staral.

    Co se týče mě samotného, snažil jsem se přemoci svá pokušení, nebylo to ani tak kvůli mě samotnému, ale pro moji milou a pro naději, kterou ve mě vložila její čistá láska, byla to pro mě ta nejčistější insipirace. Nakonec jsem ani neodsuzoval tyto chybující duše, kterým se nedostalo takového požehnání. Vracel jsem se na zem velmi často, bylo to tam kde přebývala moje milá a její láska mě vždy tahla daleko od všech pokušení, do čistého ovzduší jejího domova. Přesto jsem se nikdy neodhodlal tak blízko, abych se jí dotkl. Bylo to pro z důvodu neviditelné ledové bariéry, kterou jsem dříve popisoval. Obvykle jsem ji pozoroval jak seděla, pracovala, psala, nebo spala. Vždy, když jsem takto přebýval, panoval v jejím podvědomí pocit mé přítomnosti, zašeptala mé jméno, nebo se otočila na židli mým směrem a obdarovala mě sladkým úsměvem, který jsem si odnášel ve svém srdci a vpomínka na tento milý pohled mě konejšila v mých chvílích osamělosti.

    Dívala se zarmouceně na můj život, tak smutně má ubohá láska komu věnovala své city, každá vzpomínka na ni mi přinášela úlevu při bolesti u srdce. Mohl bych říci, že všechno svoje úsilí věnovala v naději, její snaha byla neskutečná a přesto každým dnem sílila vypadala velmi vysíleně. Měla v tom čase mnoho jiných starostí, vyskytly se i problémy v rodině. Pochyby a strachy vyvolané jejím neobvyklým chováním vyvolaným stykem se světem duchů. Občas si přála zázrak, aby tohle všechno nebyl jen klam zarmouceného srdce, aby to nebyl sen, ze kterého se později vzbudí a zjistí nakonec, že není spojení mezi světem živých a mrtvých. Nebylo by důvodu snažit se mě znovu dosahnout a potom by tupé zoufalství padlo na ni a na mne tak jak bych stál za ní a četl její pocity. Znavená a bezmocná vnímat moji přítomnost poblíž. V duchu jsem se modlil za možnost sebemenšího náznaku, kterým bych jí mohl dát najevo že jsem s ní.

    Jednoho večera, když jsem pozoroval, jak upadla do spánku po vyčerpávajícím truchlivém dni, chtěl jsem plakat také, vnímal jsem naše neštěstí a najednou jsem ucítil nenadálý dotyk na rameni a spatřil jsem jejího ducha ochránce, který mi dříve pomohl v naší komunikaci. Navrhl mi, že bych mohl pokud budu velmi tichý a zdrženlivý políbit svoji spící milou. Mé srdce pookřálo a já jsem nadšeně souhlasil. Vzal mě za ruku a spolu jsme pronikli onou neviditelnou ledovou ochrannou bariérou, která obklopovala moji milou. Tato bariéra byla pro mne samotného neproniknutelná. Ochránce se nad mojí milou naklonil a udělal rukama několik zvláštních pohybů, pak mě vzal na ruku a velmi jemně mě nad ní naklonil. Klidně spala, její líčka byla ještě mokrá od slz a její rty se velmi lehce pohybovaly, jako by ve spánku s někým mluvila. Jedna ruka jí spočívala podél boku, velmi jemně jsem jí vzal do své, opatrně, abych ji nevzbudil. Sevřela svoji dlaň podvědomě okolo mé a já viděl, že po její líci přelétl sotva znatelný úsměv. Měl jsem veliký strach abych svoji milou nevzbudil, a ochránce jasně zářící nás oba dva s úsměvem pozoroval řekl "Polib ji teď ." A já konečně jsem se nad ni naklonil a dal jsem jí svůj první polibek. Nedotkl jsem se jí od té doby, co jsem se probudil ve světě duchů. Moje vzrušení z tohoto doteku ji vzbudilo, její ochránce mě odtahl a klidnil mé vzrušení. Rozhlížela se po pokoji a pronesla: "Sním ještě, nebo jsi to Ty můj milý ?". Odpověděl jsem "Ano" a ona vypadala jako by mne slyšela a sladce se usmála. Ach tak sladce. Několikrát si pro sebe tiše opakovala mé jméno.

    Zanedlouho po tomto setkání mi bylo dovolenou dotknout se jí znovu, byl jsem často blízko a radost z každého setkání přetvávala v našich srdcích dlouhé dlouhé hodiny. Viděl jsem, jak reálně vnímá naše polibky a pro mě to byla spása naděje, která mě povzbuzovala ve víře, že jednou nastane čas a ona bude vnímat moje doteky a budeme spolu schopni komunikovat.

    Země soumraku

    Jak utíkal čas, nastala pro mě doba opustít "Dům naděje" a jít dále, posílen lekcemi, které jsem zde získal pracovat na svém vykoupení na zemi a v nižších sférách. V těch nižších sfér do kterých můj pozemský život směřoval.

    Od mé smrti uběhlo osm, nebo devět měsíců pozemského času a můj duch zesílil jako nikdy před tím. Mohl jsem se volně pohybovat po celé "sféře zemského plánu". Mé vidění a ostatní duchovní smysly se zatím vyvinuly natolik, že jsem jasně viděl, slyšel a mluvil. Světlo okolo mé bytosti nyní matně proráželo okolní temnotu, asi tak jako když zapadne slunce a soumrak se rozloží po krajině. Pro mé oči tak dlouho přivyklé na temnotu bylo toto mdlé světélko velmi velmi vítané. V porovnání s pozemským dnem je zde temnota velmi citelná, soumrak zde obklopuje vše a temné světlo je velmi monotóní a skličující. Území, dá-li se to tak nazvat situované v tomto třetím kruhu "zemského plánu" neboli "první sféra" jsou nazývány též "Země soumraku" proto, že duše, které zde přebývají jsou moc sobecké a materiálně založené a jejich pýcha jim nedovolí žádný z vyšších stupňů vývoje.

    Zem soumraku se nachází o stupínek výš, než oblast "Hladových" duchů zemského plánu, kteří jsou ještě pevně spojeni s jejich pozemskými návyky.

    Má práce začala na nejnavštěvovanějších místech na Zemi, na místech ve kterých získané potěšení je velmi pomíjející a vede k zvrhlosti - v nevěstincích. Ocenil jsem zkušenosti získané v Domě naděje. Co bylo dříve velkým pokušením mne nyní nelákalo. Dobře jsem věděl jakou cenu zaplatí smrtelník na tyto chvilky potěšení. Byl jsem na pozoru, abych nechtěl použít smrtelníkovo tělo. Málokdo ví, že duše může obsadit ženské nebo mužské tělo a všechny emoce těla vnímat pro sebe. Pokud člověk má slabou vůli, může duch natrvalo obsadit jeho tělo, pak je člověk posedlý nízkým duchem.

    Bratrstvo pro které jsem pracoval je činné ve všech sférách . Členové pracují v nejnižší i v nejvyšších sférách sluneční soustavy. Je to obrovský článkovitý řetěz, kde nižší článek je vždy podporován a chráněn tím vyšším. Kdo uzavírá nejvyšší článek, až tajím dech pomyslet. Je-li bratrstvu sděleno, že je třeba pomoci zápasícímu smrtelníku nebo nešťastné duši, je vyslán ten nejvhodnější. Je zvolen ten bratr, který se již nacházel v podobném stavu a zná všechny hořké následky činu, který prožil.

    Často bylo člověku na Zemi pomoženo, když vysílal v zápase s pokušením vřelou prosbu o pomoc. Taková prosba působí jako zákon a bratrstvo nikdy neodmítne pomoc.

    Stává se taky, že blízký člověk prosí o pomoc pro bližního, je to pro nás stejná povinnost. S bojujícím se musíme doslova spojit a dočasně s ním sdílet jeho život i myšlení. V tomto stavu trpíme nejvíce, neboť vedle starostí o tohoto člověka, prožíváme i jeho stavy úzkosti. Tím prožíváme svou vlastní minulost, lítost a trpkost dřívější doby. Ten kdo je pod našim vlivem vyciťuje strastiplný stav naší mysli. Pokud je člověk velmi citlivý, míchá se mu naše minulost s jeho, a myslí si, že naše dřívější činy, byly činy jeho na které zapomněl. Kdo se sám vydává bláhově takovému vlivu buď špatným chováním v životě nebo zvědavým hledáním tajemství duchovna, která jsou příliš hluboká pro slabého ducha, zažije situaci kdy nízcí duchové z hlubokých sfér pod Zemí, získají nad ním takovou moc, že se stane jejich loutkou a budou jeho tělo využívat podle libosti.

    Mnozí lidé slabé vůle, kteří by vedli ve zdravém prostředí čistý život, se zapletou v nepříznivém prostředí do různých hříchů, za něž jsou pouze částečně zodpovědni. K zodpovědnosti jsou povoláváni i duchové, kteří tato těla zneužili. Strašlivý trest čeká zlé duchy, kteří zhřešili s jinou duší a strhli ji dolů, klesnou do hlubin, odkud se ani za staletí nevysvobodí.

    Mým úkolem bylo vtisknout vtělenému strašné následky jeho zamýšleného činu. Pokud se to nedalo, alespoň jsem je chránil před našeptávači. Proti nim jsem měl větší sílu a mohl jsem je zatlačit tak daleko, že již nemohli vysílat myšlenky mému chráněnci. Tehdy jsem nevěděl, že nepoužívám pouze moji sílu, byl jsem pouze posledním článkem řetězu. Všichni mi pomáhali najednou. Pokud se objevil velký silnější zlý duch proti kterému jsem neměl šanci, ihned byl vybrán některý bratr z vyšší silou, který mi pomohl. Byl jsem pro bratrstvo velmi potřebný. Má hmotnější síla vůle umožňovala postavit proti hmotnějším svůdcům. Toto vyšší duchové s jemným éterickým tělem nemohli. Mohl jsem navázat lehčeji spojení se smrtelníky, než s vyššími duchy. Komunikace nahoru není možná, pouze směrem dolů. Dalším mým úkolem bylo představami ve snu a opakovanými myšlenkami vštípit vtělenému vlastní zkušenosti, hnus který jsem cítil ze svých činů a utrpení, které prožívám. Tyto pocity jsem tak dlouho přenášel na mého chráněnce, až byl zneklidněn možnými následky svých činů.

    Vždy jsem se vrátil z takové mise úspěšně. Podle mým učitelů jsem dělal velké pokroky, ale nebyla to pouze má zásluha, ale taky mé milé, jejíž obraz mě chránil v nejtěžším pokušení.

    >Pokud jsem nebyl vyslán na Zemi působil jsem v temnotě. Obcházel jsem hledající nešťastné duše opatřen malým světlem, jako duchovním odznakem řádu. Světlo mi pomáhalo vidět tyto duše, jak lezly po čtyřech nebo se mátožily či seděly bezmocně v koutě /právě zemřely/. Pokud chtěli, bral jsem je do Domu naděje. Každé duši musel být podán lék podle zkušenosti a hříchů které vyvolaly tyto okolnosti.

    Země soumraku II

    Přestěhoval jsem se do jiné budovy bratrstva. Byla méně tmavá a méně ponurá. V malém pokoji jsme měli běžné věci. Byla tady však výjimka, každý zde mohl mít nějaký dar, který dostal od jiných duší nebo od bratrstva za své služby. Měl jsem velký poklad a mými druhy to bylo pokládáno za mimořádnou výsadu. Měl jsem na stěně obraz své milé, vlastně zrcadlo, ve kterém byla zachycena. Když jsem se chtěl podívat, co právě dělá, obraz se změnil a viděl jsem její činnost. Byl to její dar a taky odměna za mou činnost. Druhý dar bylo poupě bílé růže, které neuvadalo. Toto poupě jsem si vždy bral s sebou do jiných úrovní a mám jej dodnes. Neumíte si představit v šerém bezbarvém pokoji tyto barevné skvosty.

    Květ byl zde pro všechny velkou vzácností. Nebyla zde tráva ani stromy, suchá půda našeho sobectví nedala ničemu růsti.

    Podnikal jsme mnoho výletů po okolí. Jedno místo tvořilo velké údolí. Šedé skály, holé a studené bez trávy a květů. Duše tohoto údolí žily jen pro sebe, milovaly jen sebe, jejich srdce byla uzavřena teplu obětavé lásky. Svého bytí využily jen k uspokojení svých žádostí a nyní viděly je šeď svého sobectví. Bylo tu mnoho nešťastníků, kteří byli ponořeni do sebe, že neviděli druhé. Tyto duše jsou sobě neviditelné tak dlouho, dokud jim nevnikne myšlenka udělat něco pro druhé. Jejich city zesílí a oni konečně uvidí okolí a najdou cestu z tohoto údolí. Dostanou se obvykle do míst se suchou písčitou půdou se sporou zelení. Někde byla obydlí pohromadě a tvořila i větší města. Všechny byly ošklivé jehož příčinou byla duchovní chudoba jejich obyvatel. I toto byla země sobectví a žárlivostí, ale méně jednotvárná, než ta předešlá. Tito obyvatelé sem přišli z šedého údolí nebo taky přímo z pozemského života. Pokud se někomu podařilo trochu bojovat se svým sobectvím, vyrašilo mu na zahradě /pokud to tak jde nazvat/ trochu trávy či dřeviny. Ubohost chatrčí a rozedranost jejich obyvatel byla horší než u potulných žebráků na Zemi. Ironií je, že někteří patřili k nejbohatším lidem na světě. Jelikož užívali své bohatství jen pro sebe a jiným darovali jen drobky, dostalo se jim pouze tolik drobků, kolik rozdali. Právě tito vysoce postavení a bohatí lidé zde nejvíce reptali a podávali tisíce žalob na své nedůstojné postavení. Všichni si stěžovali všem a navzájem se otravovali.

    V této zemi nepokoje vymýšleli, jak ošálit ty druhé, aby získali nějaké výhody. Kdo chtěl poslouchat, tomu jsem dal rady, jak se dostat z této země.

    Blízko byla země lakomců. Tato země je ponechána sama sobě. Zdejší temní duchové byli hrbatí a měli na prstech drápy, kterými vyhrabávali ze země zrnka zlata. Když našli kousek zlata, schovali si jej do váčku na prsou. Byla to osamělá stvoření, která si šla z cesty aby nebyla náhodou okradena. Nemínili mne vůbec poslouchat, tak byli zabráni do hledáni zlata. Jen mne nedůvěřivě pozorovali, abych náhodou nenašel na jejich území jejich zlato. Brzy jsem tuto chladnou zemi opustil.

    S obrovskou odvahou a vzdálenou ochranou bratří jsem se odvážil jít níže. Bylo zde úplně temno. Myslel jsem, že jsem již v pekle, ale do pekla bylo ještě daleko. Nebe bylo zde temnější, než v zemi neklidu. Obyvatelé byli sešlejší. Šera bylo jen tolik, aby se navzájem poznali. Byly zde prudké boje a šarvátky. Žili zde hráči, pijani, švindléři a zloději. Byli vedle sebe sprostý kapsář i jeho protějšek z bankovních sfér. Byli zde všichni, kdo pěstovali sobectví a citovou zvrhlost.

    Stalo se, že někdo žil v blízkosti těchto lidí a byl po smrti bezděky přitahován do této země. Tito duchové ve své podstatě byli dobří a prosili o vysvobození z těchto míst. A to byl můj úkol.

    Obydlí této země bídy byla roztroušena na velkých plochách. Všechno mělo odporný vzhled nečistoty, špíny a rozpadu. Podobaly se přepychovým palácům na Zemi, ve kterých se scházeli největší gauneři. Někde byly shluky chatrčí jako ve velkoměstě, obyvatele byli hustě natlačeni a skýtali ponurý pohled. Všude bylo vidět špínu a bídu způsobenou výrony těchto nečestných obyvatel. Mé světlo šířilo měkký jas a bylo nadějí pro všechny, kteří nebyli zaslepeni svým sobectvím.

    Někdy jsem našel nešťastníky dřepět v koutě pokoje. Měli-li dost sil se vzpřímit a naslouchat mi, dali se na cestu. Obvykle však nebyli schopni myslet na něco jiného, než na sebe.

    Jednou jsem přišel do velkého města uprostřed této smutné roviny. Zem byla černá a suchá jako nános popela a strusky. V jedné chatrči jsem zaslechl hádku. Vnitřek budovy se podobal spíše chlévu, a uprostřed byl hrubý stůl a kolem něj sedělo asi tucet mužů. Byli urážkou lidského pokolení spíše orangutanům podobní. Jejich ohyzdné obličeje připomínaly vlky, vepře a dravé ptáky. Není možno popsat tyto tváře a těla. Někteří měli oblečení minulých století, někteří dle poslední mody. Všichni byli roztrhaní, hrubí a špinaví. Hádali se o pytlík peněz na stole. Jeden z nich peníze našel a dal je jako sázku, aby o ně hráli. Spor vznikl tím, že každý chtěl pytlík pro sebe. Otázka práva se stala otázkou moci. Nálezce peněz /správně duchovního protějšku pozemských peněz/ byl poměrně dobrého vzezření. Tvrdil, že peníze jsou jeho a dokud se nebude hrát, nikomu je nedá.

    Usoudil jsem, že tady mou pomoc nepotřebují a šel pryč. Za chvíli se celá cháska hnala za mladíkem, který držel v ruce pytlík. Dohnali ho a kopali, bili a vytrhli mu pytlík z ruky. Mladík utíkal ke mně. Ozval se nový ryk, jelikož zlato se proměnilo v kameny, obvinilo ho z podvodu. Nešťastník se pověsil na mne a žádal o pomoc. Rychle jsem ho vtáhl do jiné chatrče a opřel se o dveře. Řev a bouchání bylo tak veliké, že jsem měl malou dušičku, zda odolám tlaku na dveře. Nevěděl jsem, že mi vyšší bratři pomáhali. Sebranka nepohla dveřmi a odtáhla.

    Raulův příběh

    Když zmizeli z dohledu otočil jsem se na svého společníka, kterého jsem skryl. Byl vystrašený a choulil se v rohu chatrče a pomohl jsem mu vstát. Navrhl jsem, že bychom se spolu mohli trochu projít. Vypadalo to jako dobrý nápad pro nás oba, abychom upustili místo, kam se může horda těch mužů kdykoliv vrátit. S velkou námahou jsem ho přesvědčil aby vstal a opustil toto místo, které mu skýtalo minimální bezpečí. Když jsme dosáhli otevřené pláně a vzdálili se od toho místa a nebezpečí, které ho obklopovalo, mohl jsem mu lépe pomoci od utrpení, které zakoušel. Použil jsem způsob, který jsem se naučil v domě naděje a můj společník mi začal vyprávět jeho příběh, který ho přivedl do této temné země. Vypadalo to, že zemřel nedávno střelen bez záminky mužem, který byl plný závisti a žádostivosti po jeho ženě. Jeden z důvodů, proč tato nebohá duše může být očištěna je, že necítil žádný vztek, ani touhu po odplatě na člověku, který ho tak kvapně připravil o život. Co ho však ranilo nejvíce, bylo zjištění, že žena, pro kterou všechno včetně svého života obětoval, byla tak sobecká, bezduchá, tak postrádající pravý smysl lásky ani pro jednoho z nich, jediná věc, která plně zabírala veškeré místo v jejím srdci byla, ona sama a její postavení ve světě módy, necítila ani jedinou myšlenku, uchránít svého nešťasného manžela od hněvu a zlosti, který mu byl nakonec osudným.

    "Když," řekl mladý muž, kterého budu dále nazývat Raoul, "už jsem věděl, že jsem opravdu mrtev, přesto jsem měl sílu vrátit se na zem znovu, moje první myšlenka byla, podívat se za mojí milovanou ženou, utěšit ji je-li to možné, nebo alespoň jí ulehčit v truchlivých pocitech. Miloval jsem ji a to dokonce i po smrti. A jak myslíte, že jsem ji našel? Pláč pro mě? Zarmoucení pro něj? Ne! ne ani jeden atom zármutku. Myslela pouze na sebe, nikdy neviděla nikoho z nás celý její citový život byl, o tom sledovat, aby nepropásla ani jedinnou příležitost vdát se za někdo s vyšším postavením, než je ona nyní.

    Závoj spadl z mých očí a zjistil jsem, že nikdy nemilovala ani jednu buňku mé bytosti, ale byl jsem šlechtic a bohatý a přes sňatek se mnou jen doufala že postoupí o další stupínek na společenském žebříčku. Brala si mě ne z lásky, ale pro triumf, aby mne jako trofej nezískala jiná žena. Byl jsem zaslepený blázen a životem jsem zaplatil za svoji pošetilost. Pro ni jsem byl jen nepříjemnou vzpomínku za skandál, který moje smrt rozpoutala. Tak jsem utekl od země s hořkým pocitem v srdci a ani trochu jsem se nezajímal, kde teď vlastně jsem. Mé srdce už ani v nejmenším nedoufalo v milosrdenství a lásku v jakékoliv podobě a mé sebelítostné myšlenky mě přitáhly až sem na toto temné místo. Kde končili sobečtí paraziti, s plochým a bezcitným srdcem a mezi nimi jsem pak po smrti mrhal svojí duší.

    "A teď, Ó nešťastný příteli," řekl jsem, "to by sis ani teď nevzpoměl a nehledal cestu pokání, které by tě zavedlo zpátky do země jasnější? Nechtěl bys pomoci získat zpět ztracené dědictví své lidskosti a svého vyššího já"

    "Teď? Běda už je příliš pozdě," řekl Raoul. "Jsem již pekle, a tohle s jistotou je peklo, už není naděje pro nikoho!"

    "Žádná naděje pro nikoho?" Odpověděl jsem. "Řekněme to tak, můj příteli, ty slova jsou slyšet až příliš často z úst nešťastné duše, neboť mohu potvrdit, že i v tom nejhorším zoufalství je stále něco, co dává naději. I já, poznal smutek a hořkost, tak hlubokou. jako Ty, ale měl jsem naději, protože ta kterou jsem miloval, byla čistá jako anděl, a ruku měla stále nataženou, aby mi dávala lásku a naději, a kvůli ní pracuji a dávám ostatním naději kterou jsem dostal sám. Pojď a dovol mi prosím, abych tě vedl a abych ti směl ukázet zemi lepší, než je tato! "

    "A kdo jsi vlastně Ty, ó příteli, s laskavými slovy a ještě laskavějšími činy, kterému ve skutečnosti mohu říci: Vděčím Ti za svůj život !, Ale kdybych se někdy dozvěděl, že v tomto místě, bohužel člověk nemůže zemřít - může trpět k smrti, a dokonce i všechny své bolesti, znovu a znovu a smrt nepřichází, protože jsme prošli za ni, a zdá se musíme prožít věčnost v utrpení?

    Řekni mi, kdo jsi a jak jsi přišel na to, vnuknout mi slova naděje s takovou jistotou. Mohl bych si myslet, že jsi byl anděli poslán, abys mi pomohl, naleznout cestu odtud. "

    Raulův příběh II

    Pak jsem mu řekl, můj příběh , jak jsem pracoval na své cestě vzhůru, co všechno jsem musel udělat, o velké naději kterou jsem se vždycky snažil vidět sebou, o naději že bych se časem směl připojit ke své Milované na zemi, kde jsme byli mojí smrtí rozdělenii.

    "A ona?" zeptal se, "je šťastná , počká na Tebe ? Bude trávit celý svůj život osamělá na zemi, bude žít s nadějí že se k tobě může připojit po své smrti v nebi, když se tam dostane? Jak, můžeš tak obelhávat sám sebe? Je to přelud, který sleduješ! Je buď velmi stará, nebo hloupá, žádná žena na světě nebude snít o věčném životě s Tebou. Připouštím, že může nějakou dobu truchlit. Můžou přijít jiní muži a usilovat o ni, musela by být anděl aby něco takového dokázala. Cítím k Tobě jen lítost a myslím, že Tvá naděje je velmi naivní.

    Musím si přiznat, že jeho slova mě zasáhla, zopakoval obavy, které mě celou dobu tady pronásledovaly, a byly jako studená sprcha na teplo románku s kterým jsem se povzbuzoval. To bylo povzbuzení pochyb našich společných pochyb, že to nevydržel a okamžitě namítl:

    Když Tě teď hned vezmu na zem, podíváme se na ni a uvidíme oba, že má v srdci jen lásku a bolest pro mne, budeš mi pak věřit, že nemluvím o žádném bludu? Uvěříš mi, že Tvé zkušenosti se netýkají všech žen? Uvěříš potom, že jsou zde důležitější věci, na kterých záleží?

    Můj příteli, pokud je na tom, co mi zde říkáte jen zlomek pravdy, pak si zasluhujete moji uctivou omluvu. Obdivuji Vaši víru, mohl bych tak získat kousek víry sám. V každém případě, pojďme se na ni podívat!

    Vzal jsem ho za ruku a usilovně si přál, abychom stanuli oba poblíž mé milované. Začali jsme spěšně stoupat prostorem rychlostí myšlenky, dokud jsme se neocitli na zemi v místnosti, kde se právě nacházela. Viděl jsem obrysy strážných duchů, kteří nad ní bděli. Rozeznával jsem nábytek. Můj přítel Raul, strážné duchy neviděl, ale vnímal jak Milá sedí v křesle a jasný bílý jas jejího duchovního světla vytváří okolo ní nádhernou aureolu. Duchovní světlo je neviditelné pro většinu lidí na Zemi, ale duše vidí jako jas duchovní stránku života těch, co dlí ještě v tělech. Světlá záře obklopuje ty, jejichž život je dobrý a čistý, tmavá mlhla obklopuje ty, jejichž život je špatný.

    ....

    Na pokračování překladu se usilovně pracuje ... . poslední změna 21.06.2011